Jaké je to žít ze svým stínem

22. dubna 2010 v 12:03 | Darina Jakubičková - Dajusska |  Z pera mého deníčku
Toto téma, můj článeček, který Vám chci popravdě napsat, není pro mně moc jednoduchý Vám jej od vyprávět. Chci ho, ale napsat, hlavně pro ty, co měli a nebo mají a trpí depresí, maniodepresí atd. Chci jen předem upozornit, že nepřijatelné a nevhodné, či urážející reakce a komentáře budu mazat.
dajusska



Deprese, je nemoc, a pokavaď se chytne včas za pačesy, jak říkám já, dá se to zvládnout, hlavně člověk musí mít sílu to nevzdat. To je právě na této nemoci, to nejtěší. Já jsem se nervově zhroutila před 7 lety. 7 let už docházím na psychiatrickou ambulanci a beru antidepresiva, za které se opravdu nestidím.
Vše začalo tak zvláštně, bylo to zhruba už třetí rok co umřela maminka a my byly sami s Majdou, žily jsme skromě, peníze jsme neměli skoro žádné, válčily jsme jak se dalo. Ještě jsem chodila na školu, mé vrtsevnice chodily do školy a bavily se běžných problémech 20 letých, a já musela ve 20 prát, žehlit, vařit a počítat korunky, kterých bylo velmi pomálu. Měla jsem přítele, Vlastíčkova tatu. Oba jsme byly studenti . Měla jsem ho moc ráda, a na neschody a problémy tak nějak v tech dvaceti byl člověk trochu připravený a nebral to až tak vážně, vše se dalo z máknout. Pak přišla moje neuváženost, o které nechci psát, ale měla za vinu muj psychický rozklad. trpěla jsem halucinacemi, silnými depresemi a obrovským strachem až panikou o svůj život. Skončila jsem na Oxazepamu, ale hned jsem si našla doktorku na psychiatrii, řekla jsem jí co se stalo. Napsala mi hned Diazepam, abych se srovnala a vyspala se, každý den jsem chodila pak na obvod nebo k ní, se vážit. Ve svých 22 jsem vážila 45 kylo. Nebyla to Anorexie, ale pouhá neschopnost jíst. Jenom jsem brečela a seděla v koutě. Nechodila jsem do školy, bála jsem se všeho a všech. Paní doktorka mi napsala první antidepresiva a já zase dostala chut do života i škola mi šla lépe. Pak začali problémy, a ja léky musela vyměnit za jiné. Paní doktorka mi napsala, nejaké AD a v tom se stal ten největší problém. Po medikaci necelé tři dny se mi otočil svět vzhuru nohama, nebyla jsem zpátky, ale byla jsem ještě ve větším problému. Deprese a smutek u mně byl tak silný, že mně zcela pohltil.
Bylo to jako, kdo si vzpomíná na Nekonečný příběh, jak Atrej tahal z Bažin smutku svého koně  aten podlehl svému smutku a zemřel v bažinách. Tak by se dalo přesně definovatto co jsem cítila já. Byla jsem odhodlaná zemřít, nedokázala jsem s tím vubec bojovat. Nic u mně nebylo silnějšího , než to na co jsem myslela. Ten, kdo tímhle neprošel, at nesoudí.Bylo to hrozné, byla jsem jak hluchá a slepá, svět jsem vnímala jak v nějaké zavřené bublině. Něco furt bylo, ale u mně, vsamotném nitru silnějšího, a já zmatená a na smrt vyděšená sama ze sebe, jsem našla opět pomoc na psychiatrii u své paní doktorky. ta mi okamžitě vysadila ony léky, ano špatný odhad léku udělalze mně to co se stalo. Napsala mi nové  a vím, že jsem měla desný strach, že zase prožiju to co jsem prožila, že zase budu uvězněná svýmvlastním vnitřkem, svým čeným já. Léky zabraly a já beru už 4 a půl let, léky na kterých stojí moje já. Trpím chronickým smutkem, a částečně i panikou. Mám šílenou paniku ze smrti. Není to, že umřela maminka, ale tím, co se stalo, o čem tu nechci psát. jen to, že jsem se lekla vlastní smrti, která mně vyěsila na msrt, až jsem se z toho pomátla. Prostě v mozku to tak funguje, jsou situace, které jako by už mozek - psychika nedokáže unést, a tam je ta hranice, kdy bud všechno vzdáte a nebo si přiznáte, že musíte ze sebou něco dělat. Deprese je záludnáv tom, že se vrací.Mně například, dělá velké problémy přechody Zimy na Jaro a opačně. Mám děsný strach ze tmy a samoty, musím aspon mít stále něco puštěné. Ticho nemám ráda. Tímto článečkem, bych chtěla vzkázat všem, co trpí nebo se domnívají, že trpí depresemi, at to nevzdávají. Na světě je stále spousta věci pro co se dá žít. Rozhodně, ale nečekejte, že se z toho dostanete samy. Včasná léčba, a terapie, jsou opravdu důležité. Já mám největší radost, ze svého synka.To je moje štěstíčko, které mně drží nahoře. Je mi jedno jestli má ADHD azlobí, je to to jediné pro co umím žít.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | Web | 22. dubna 2010 v 12:58 | Reagovat

Darinko,nikdo tě za to co jsi napsala určitě nebude odsuzovat.Moje maminka trpěla depresemi celý život,tak vím,co to s člověkem dělá.A ty jsi bojovnice a když tu čtu,že jsi na vše sama se synkem bez maminky a manžela,tak máš můj velký obdiv.

2 Jana Jana | Web | 22. dubna 2010 v 13:01 | Reagovat

Darinko,promiň,ale co je to to ADHD? Asi jsi o tom možná už psala a mě to uniklo.

3 Dajusska Dajusska | Web | 22. dubna 2010 v 13:08 | Reagovat

ADHD - Hyperaktivita , děkuji holky,jinak za chyby se omlouvám, já se u toho uplně klepala, snad to opravím, až sito budu moc přečíst.Momentálně nemohu,

4 Jarka Jarka | Web | 22. dubna 2010 v 13:25 | Reagovat

Dajussko, jak tě mohlo napadnout, že by tě chtěl někdo odsuzovat? Nikdy jsem deprese neměla, ale vím, že je to moc zlé. Dobře, že ti pomáhají léky a terapie. Už kvůli Vlastíčkovi je důležité, abys byla šťastná a spokojená. Držím palce, aby se ti dobře dařilo. :-)

5 Romi Romi | Web | 22. dubna 2010 v 18:14 | Reagovat

Dájo, vůbec se za nic neomlouvej. Sama určitě trpím silnými depresemi, ale neberu léky. Už mě na to upozorňovala moje doktorka, že můžu každou chvilku zkolabovat. Také se mi nevede v žádné životní sféře... Tak se drž a myslím na vás!

6 Lucka Lucka | Web | 22. dubna 2010 v 20:36 | Reagovat

Milá Darinko, je dobře, že jsi našla sílu se ze všeho vypovídat a svěřit se nám, vlastně neznámým človíčkům. Neměla a nemáš to v životě lehký, ale jak říkáš, máš synka a už jen proto se musíš držet a bojovat. To je fuk, že bereš léky, hlavně, že Ti pomáhají.Já sama jsem neměla zdaleka takový problémy v životě, ale před třemi lety jsem taky měla problémy, já ale neměla deprese, ale stavy úzkosti. Zkrátka jsem se ráno vzbudila a téměř non stop jsem celý den měla sevřený krk a strach aniž bych měla důvod.  V té době mi umíral dědeček a ještě se zřejmě nahromadily další problémy z let předešlých a moje tělo holt vypovědělo službu. Vůbec jsem netušila, co se se mnou děje, nepřála bych tyhle pocity nikomu, neumím to ani pořádně popsat. Taky jsem kolikrát myslela, že se asi zblázním. Nakonec jsem musela vyhledat psychiatrii, dostala jsem léky, bohužel zabraly až ty třetí, ale musím říct, že mi bylo líp a líp, užívala jsem je rok a teď jsem rok a půl bez léků a naprosto v pohodě. Byl to asi takový výpadek, kdy moje tělo řeklo a dost! Takže věřím, že se všechno zlepší a budeš v pohodě. Moc Ti to přeju.

7 Rampa Rampa | Web | 2. května 2010 v 17:15 | Reagovat

Nikdy jsem netrpěl depresemi, takže si ani nedovedu představit, jaké to je. Měl jsem však spolubydlícího, který právě silnými depresemi trpěl, k tomu měl panickou hrůzu ze zla. Také bral prášky a byl několikrát hospitalizován na léčebně. Svěřil se, že vše začalo na základní škole v důsledku šikany. Snažil jsem se mu pomoct, doučoval jsem ho, aby mohl dokončit střední školu, hodně jsem s ním mluvil a hlavně, což zabíralo nejvíc, neustále jsem se ho snažil rozveselit různými vtipy a dalšími blbostmi. Když byl se mnou, byl v pohodě, ale jakmile byl chvíli sám, šlo to s ním z kopce. Dokonce se několikrát pokusil o sebevraždu. Velkou oporou mu naštěstí byla jeho přítelkyně a jeho víra v Boha. Už se mnou nebydlí, ale občas si zavoláme nebo se někde sejdeme a jen tak klábosíme. Snaží se vrátit zpět do společnosti, ale má s tím velké problémy. Naštěstí se mu v poslední době docela daří, tak jsem rád.

Jak psali už ostatní, nikdo ti to určitě nemá za zlé. Máš můj obdiv, že se s tím dokážeš poprat.

Máš moc hezký blog a dobře píšeš. Hned jak se budu moct přihlásit, rád bych si dal na svůj blog odkaz na tvé stránky, abych je mohl kdykoliv navštívit. Můžu?

8 tiana tiana | Web | 8. května 2010 v 9:51 | Reagovat

Darinka, obdivujem nielen teba, ale každú maminku, ktorá je na výchovu svojho dieťatka sama.Bola som s dcérkou sama len necelé dva roky, takže som si to vyskúšala v reáli a niekedy to naozaj nebolo ľahké, aj keď dcérka bola a je pre mňa vždy najväčším pokladom pod slnkom. Je obdivuhodné, ako to zvládaš a vstať po nejakom páde a ísť zodpovedne a s láskou ďalej nie je žiadna prehra...naopak, je to pozitívny posun dopredu, preto verím tomu, že tak milá sympatická dvojica, akú s Vlastíkom tvoríte zažije veľa nádherných chvíľ a ja vám to z celého srdca prajem. Dovolím si pridať tento pekný blog k svojim obľúbeným stránkam ...snáď ti to nebude moc vadiť... Želám krásny  víkend a ďakujem za návštevu môjho blogu.

9 Gianni Gianni | E-mail | Web | 6. prosince 2011 v 21:35 | Reagovat

Souhlas

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama